Zprovoznění paraboly Laminas 2700 – den první

 

Přípravy na zprovoznění paraboly Laminas 2700 začaly v pátek 31.7.2020. Nebe bylo zcela bez mráčků a celý den pálilo sluníčko, takže teploty se šplhaly až ke 30°C. Proto jsem se pustil do práce až k večeru v 18:00 h středoevropského letního času.

Výchozím stavem byla parabola připevněná na pozicionér EGIS. V notebooku jsem měl program, umožňující pohybovat parabolou ve směrech azimut a elevace. Jako přijímač jsem použil VU+Duo2. Od satelitního přijímače v obývacím pokoji ke stanovišti paraboly mám poměrně daleko, proto jsem už pro první pokusy použil 45m koaxiálního kabelu Belden H125 CU, který bude ke konečné instalaci stejně potřeba.

Úkolem bylo zachytit signál z libovolné družice. Jako první jsem si vybral pozici 28,2°E. Je zde družice se silným signálem v evropském svazku vhodná pro hledání správného nasměrování paraboly. Následně jsou zde družice v britském svazku s dostatečnou škálou slabých signálů umožňující prověřit schopnosti paraboly.

Protože jsem nevěděl, co udělá s běžným konvertorem silný signál evropského svazku z takto velké paraboly, přinesl kamarád na pokusy tři různé LNB pro porovnání.

Obr. 1 - LNB Inverto Black Pro

Obr. 2 - LNB MTI AP8-TW

Obr. 3 - LNB Invacom SNF-031

Jako první jsme použili LNB MTI AP8-TW. Má představa o pohodlné montáži ze země brzy vzala za své. I při maximálně sklopené parabole bylo potřeba pracovat z horních příček žebříku.

Obr. 4 - Montáž LNB

Neměl jsem vůbec žádnou představu o tom, za jak dlouho by se mohlo podařit zachytit první signál. Nikde na webu jsem zatím nenarazil na postup, jak poprvé zaměřovat velkou parabolu s úzkým vyzařovacím úhlem, ani za jak dlouho se to může podařit. Ale vyzařovací úhel mé paraboly 0,75° dával tušit, že to bude hledání jehly v kupce sena. První nápad, že prostě projedeme s parabolou celou oblohu, byl evidentně časově nereálný nesmysl.

Pro první hrubou orientaci jsem se rozhodl využít počítadla impulzů EGISu. Nejprve jsem pomocí buzoly nasměroval zadní stěnu pozicionéru EGIS na sever, jak je na něm vyznačeno šipkou. Pak jsem pootočil trubkou nosného stožáru o hodnotu offsetu 25,5° směrem na západ. To dělalo na obvodu nosné trubky o průměru 133 mm přibližně 30 mm. V této poloze by měl být nulový bod pozicionéru EGIS ve směru 90° magnetického azimutu. Ze znalosti počtu 200 impulzů na stupeň jsem spočítal, že pro pozici družice 28,2°E, tedy magnetický azimut 160,1°, musí být EGIS nastaven na hodnotu 14020 impulzů. U elevace jsem stejným způsobem vypočítal, že EGIS musí být nastaven na hodnotu 17600 impulzů. Samozřejmě za předpokladu, že nosná trubka stožáru je umístěna ideálně svisle.

Na nosný rám paraboly jsme umístili orientační sklonoměr. Podle jeho údajů měla být správná elevace o 2° větší, než nastavená poloha ze spočítaných impulzů EGISu. Ale přesnosti tohoto přístroje jsme moc nevěřili.

Za parabolou jsme si vytvořili improvizované řídící středisko. To sestávalo ze dvou stolů. Na prvním byl satelitní přijímač s monitorem a tekutým občerstvením. Na druhém stole byl notebook pro ovládání natáčecího zařízení.

Obr. 5 - Řídící středisko

Jak se dalo předpokládat, po spuštění veškerého zařízení a nastavení předpokládané pozice na pozicionéru byl signál z družice nulový. Začal jsem tedy opatrně pohybovat talířem ve směru azimutu oběma směry. Žádný signál jsme nezachytili. Dali jsme na radu sklonoměru, přidali trochu na elevaci a opět projeli azimut v okolí předpokládané pozice. Signál stále nulový. Tento postup jsme několikrát zopakovali a stále nic.

Obr. 6 - Orientační sklonoměr

V tuto chvíli se už začaly ozývat pochybnosti o tom, jestli není otočení ofsetové paraboly na ležato nesmysl. Když jsem přemýšlel o tom, kterým směrem rozšířit hledání, došel jsem k závěru, že větší chybu budu mít asi ve směru azimutu. Jednak jsem moc nevěřil přesnosti buzoly, navíc se k chybě buzoly přičítá případná chyba otočení nosné trubky o offsetový úhel. Při pohledu na parabolu jsem měl pocit, že je nasměrovaná daleko na východ. Vypočítané elevaci jsem věřil mnohem víc.

Další hodinu jsem proto pohyboval parabolou ve směru azimutu s čím dál větším rozptylem. A pak se najednou objevil signál o síle asi 0,7 dB. S kolegou jsme zajásali, připili si na vítězství a začali upřesňovat elevaci. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, přes 1,4 dB jsem se nedostal. Při takovém signálu přijímač nic nenaladil a tak jsme netušili, jestli to není signál úplně jiné družice. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet jiný LNB. Po odpojení koaxiálního kabelu od LNB vyskočil signál na hodnotu 6,7 dB. Z toho bylo zřejmé, že nechytáme užitečný signál, ale jen nějaké místní rušení. Po připojení LNB Invacom SNF-031 byl signál opět nulový.

Vypadalo to, že tento LNB je trochu odolnější proti rušení silným cizím signálem. Zopakovali jsme tedy pohyb paraboly po zvolené výseči oblohy s tímto konvertorem. Stále nulový signál. V tuto chvíli jsme už nahlas vyslovili myšlenku, že offsetová parabola umístěná naležato je nesmysl. Zklamaně jsem přemýšlel, jestli má smysl pokračovat. Protože už bylo 22 hodin a veškeré občerstvení bylo vypito, rozhodli jsme se po třech hodinách marného snažení pokusy pro tento den ukončit.

Obr. 7 - Noční pohled

S takovým neúspěchem jsem se ale nedokázal smířit. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych měl ještě zkusit najít nějakou jinou družici se silným signálem. Proto jsem se vrátil na zahradu, spočítal teoretickou polohu Astry 19,2°E, a znovu začal lovit. A znovu marně. Tou dobou jsem už neuvažoval o tom, jestli zkoušené směry paraboly jsou reálné, nebo ne. Skokově jsem zvyšoval elevaci a projížděl azimut v rozsahu víc než 90°. A kolem 23:30 jsem konečně narazil na signál o síle 10,5 dB. Byla to opravdu Astra 19,2°E. První program, který jsem uviděl na monitoru, byl německý DMAX.